Za 25 let práce s lidmi jsem se naučila, že vztahy nejsou jen o komunikaci (která je však mimořádně důležitá), jsou zároveň také o pocitu bezpečí, schopnosti naslouchat, zájmu porozumět a respektu. A právě tyto hodnoty často nevědomky narušujeme chováním, které máme „zažité“, protože jsme ho převzali z dětství, společnosti nebo starých vzorců.
Tady je pět nejčastějších zabijáků vztahů, které se objevují nejen v partnerství, ale i mezi rodiči a dětmi, přáteli, sourozenci nebo kolegy v práci.
1. Dávání nevyžádaných rad
Nejde o to, že bychom chtěli škodit. Naopak — většina rad vychází ze snahy pomoci. Ale nevyžádaná rada často zní jako kritika. Druhá strana tak často místo rady vnímá:
„Nevíš si rady – já ti teda poradím.„
„Vidím, že to sám /sama nezvládáš – tak já ti řeknu, co máš dělat.“
„Nejsi dost dobrý/á.“
„Všechno vím lépe než ty.“
Lepší je, když Vám někdo sděluje své trápení nebo životní situaci vyslechnout ho a doptávat se:
„Co s tím plánuješ dělat?“
„A už jsi měl/a možnost si o tom popřemýšlet jak to uděláš?“
„A co ta změna/situace pro tebe znamená?“
a pokud se Vás někdo zeptá na Váš názor – vždy se vyjadřujte ve smyslu: „Kdybych v té situaci byl/a já, udělal/a bych tohle. Ty se však rozhodni podle toho, jak to cítíš, já nejsem ty. A ty sám/sama víš, co je pro tebe teď nejlepší.“
…i když to znamená, že druhá strana podle Vás může jednat nelogicky /špatně/ neuváženě. Je potřeba dovolit sobě i druhým dělat chyby – z nich se nejvíce naučíme a poučíme. Nejde o to uchránit všechny naše blízké před stresem, smutkem nebo špatnými rozhodnutími. Jsme tu od toho, abychom jim dali důvěru a podporu, že jsou tak schopni a mají všechny kvality pro to, aby zvládli v životě jakoukoliv situaci.
2. Přesvědčování o své pravdě
Každý z nás vidí svět skrze své vlastní zkušenosti, představy, hodnoty a strachy. Často však bývám svědkem toho, že lidé bojují za „tu správnou pravdu“. Výsledek?
Místo dialogu vzniká boj, ve kterém musí jeden vyhrát — a druhý prohrát. A tam, kde lidé soutěží o pravdu, se vytrácí blízkost i respekt.
- „Já ti říkám, že to tak nebylo.“
- „Tenhle politik a tato vláda je nejlepší.“
- „Musíš se ne/jít očkovat – to je pro všechny nejlepší.“
Místo toho zkuste přijmout, že každý z nás může mít svou vlastní pravdu a je to v pořádku. Že pro někoho je nejlepší borůvkový knedlík a pro někoho jahodový. Nemusíte souhlasit, stačí respektovat. Pokud chcete mít dobré vztahy, zkuste příště být lepším posluchačem. A možná se dozvíte tolik cenných informací, které Vám na celou věc také změní pohled.
Věty, které napomáhají vztahům:
„Řekni mi, jak to vidíš ty. Chci tomu rozumět.“
„Řekni mi prosím k tomu víc. Aha – to je zajímavý názor, zatím jsem o tom takhle nepřemýšlel/a.“
„Respektuji tvůj názor, díky, já to vidím jinak.“
3. Hodnocení a škatulkování
Hodnocení neboli nálepkování je jeden z nejrychlejších způsobů, jak druhého zranit a uzavřít. Typické příklady:
- „No a nemáš až moc vysoká očekávání? Kdo si myslíš, že na tebe čeká.. .“
- „A proč utrácí/š peníze zrovna za tohle!? Vždyť to můžeš mít zadarmo..“
- „Dáváš mu až moc volnosti, jsi měkká mámá /měkký táta – počkej, co z něj vyroste.“
- „Jsi přecitlivělá/ý. / Reaguješ přehnaně! / Takhle by ses chovat neměl/a. / No jo, to jsou ti mamánci. / Jsi hloupá/ý.“
- „V práci si všechno necháš líbit.“
Takové věty nezrcadlí situaci, ale útočí na identitu člověka. Člověk se pak necítí pochopený, ale odsouzený. Místo nálepek pomáhá specifický popis situace:
„Cítím se zmatený/á, když reaguješ pokaždé jinak – nevím pak, co je správně.„
„Když jsi to udělal, měl/a jsem obavu a pomohlo by mi…“
„Povíš mi prosím, v čem je ta placená verze pro tebe lepší než ta zdarma? „
4. Nenaslouchání
Naslouchání není pasivní čekání na svou příležitost mluvit. Je to schopnost být s druhým přítomně a vnímat, co říká i co říct nedokáže. Vypnout své myšlenky a být tam přítomen pro toho druhého. Nejlepší vyjednavači, obchodníci i manažeři používají většinou pravidlo: 70 % naslouchání / 30 % mluvení.
Když nenasloucháme:
- lidé se uzavírají,
- přestávají sdílet,
- začínají řešit věci sami,
- ztrácí se důvěra,
- mezi lidmi začne vznikat neviditelná zeď nepochopení a domněnek
Skutečné naslouchání není mlčení. Patří sem: - parafrázování („Rozumím tomu správně, že…“)
- ověřování („Mohu se zeptat, co je pro tebe v tomhle nejdůležitější?“)
- všímání si tónu, emocí, řeči těla
A ironie je, že většina konfliktů by vůbec nepřerostla, kdyby se lidé jen skutečně slyšeli.
5. Vracení se k minulosti — k tomu, co už změnit nelze
Někteří lidé řeší přítomnost tak, že otevírají staré rány. V dobré víře, ale špatným způsobem:
- „Měla jsi ho vychovávat jinak.“
- „Měl ses víc snažit, abys to nepokazil.“
- „Já ti říkala, ať dáš výpověď — takže vidíš, jak to dopadlo.“
- „Kdybys mě poslechl, tohle by se nestalo.“
Minulost nevrátíme. A opakování starých chyb/ situací druhého jen zraňuje a vyčerpává.
Lepší je hledat cestu dál:
„Co můžeme udělat, aby to příště bylo lepší?“
Proč je tohle všechno tak důležité?
Musíme si uvědomit jednu zásadní věc:
Každý člověk je jiný.
Má jiné hranice, jiné zkušenosti, jinou výbavu z dětství, jiný temperament, jinou životní fázi, jiné obavy i síly. My nežijeme životy druhých lidí.
Nemůžeme vědět, jaké mají limity nebo čím právě procházejí, jak se cítí a na co se cítí.
A hlavně:
V každém okamžiku děláme to nejlepší, co v dané chvíli umíme. Kdybychom to tehdy uměli lépe, udělali bychom to lépe.
Proto: přestaňme radit, soudit a hodnotit…
a začněme se ptát, naslouchat a vnímat, co druhý skutečně potřebuje.
Tam totiž začínají vztahy, které mají šanci růst a začínají se bořit neviditelné zdi mlčení, domněnek, nepochopení.
A v tom Vám držím všechny prsty, co mám 🙂
Krásné dny
Jana